Předchozí akce

Další akce

Píše se rok 2010, když se v jednom placatém městečku, které jako jedno z mála odolávalo neustálé snaze místních učitelů vyplnit prostor v našich dutých hlavičkách něčím užitečným, sešla 3.6. v nádražní hale třída 7.B, v jejímž čele stáli dva, všemi milovaní učitelé a to jest: Vladimír Hradecký a Daniela Novotná, kteří byli svědky obrovského přejezdu přes střední Čechy, a poté několika nachozených kilometrů v okolí Náchoda.
Celá naše třída se shromáždila v místnosti oplácané spoustami zašlých kachliček, které měly nejspíš připomínat staré (dobré) časy, protože pokud ne, nejspíš mi opět unikl důvod, proč byly všude, kam se člověk podíval. Velké čtvercové hodiny ukazovaly za pět sedm a tou dobou už se čekalo jen na několik posledních jednotlivců, mezi které jsem, ke svému úžasu, nepatřil a mohl jsem si proto vychutnávat znuděné a ospalé výrazy svých spolužáků. Těsně před odjezdem proběhla rutinní kontrola, která měla za účel zajistit, že každý bude mít kartičku zdravotní pojišťovny a pláštěnku, nebo alespoň nějaký kus igelitu, který se pláštěnce podobal a byl dobře zabalený.
Potom jsme se vydali na nástupiště, kam za chvíli dorazil rychlík, ve kterém bylo překvapivě málo lidí, takže jsme měli povětšinou kupé pro sebe. Vlak se rozjel a krajina rychle ubíhala.
Většinu cesty jsme si povídali a snažili se uplatit zdravý rozum, který velel ke spánku, kafem a ještě jinými nápoji, jenž nejmenované osoby vydávaly za čaj. Potom jsme, ještě před přestupem na jiný vlak, měli možnost shlédnout vozík s občerstvením, který byl úplně stejný jako ten z Harryho Pottera, ale jinak už se nic zvláštního nedělo a pro obraznou představu, jak probíhala cesta do Nového Města nad Metují si tuhle situaci stačí vynásobit třemi.
Když jsme vystoupili, otevřel se nám pohled na malé nádražíčko a později i město samotné. Došli jsme na náměstí, jehož dolní cíp zdobil krásný zámek s dvěma vytesanými medvědy před vchodovou bránou a spoustou drahého nábytku, který by stačil na vyplnění celé Ikey. Paní průvodkyně nás po zámku provedla, ale po hodinovém obcházení vykládaných skříní, stolů, nástěnných maleb a drahocenných lustrů, už nebylo příliš pochyb o tom, že je jediná, kdo se v tom ještě vyzná. Po ukončení prohlídky jsme se šli podívat nahoru na věž, odkud byl krásný výhled na zámeckou zahradu a na městské náměstí. Sestoupili jsme dolů a tam se konalo (dobrovolné) focení, které všichni úspěšně absolvovali s vizí, že potom bude hodinový rozchod. Když jsme se opět sešli, nastávala ta méně vzrušující část výpravy, která se skládala z chození, chození a pro změnu chození. Cíl byl jasný. Stal se jím jakýsi autokemp, kde jsme měli objednané chatky k přespání.
Došli jsme do kempu, kde na nás čekaly útulné chatičky a o několik minut později nás uvítala zdejší jídelna s kuřecím řízkem a hranolkami. I když si už všichni odpočinuli, nikdo neměl fyzickou kapacitu na to, aby si šel zahrát nějakou míčovou hru, a tak po večeři všichni zalezli do svých chatek a (krátce...) po večerce už všichni spali.
Ráno byl budíček v sedm hodin, což snad nemohl chápat ani místní budík, a tak se do nebezkých výšin vynesla otázka PROČ MY?
Nedalo se s tím však nic dělat. Museli jsme balit, abychom vůbec stihli snídani, která byla někdy kolem osmé hodiny. V jídelně jsme také dostali svačinu, která však povětšinou ani neopustila kemp.
Čekala nás návštěva starého muzea, které dříve sloužilo jako škola, do které, mimo jiných, chodila i Božena Němcová.
Zamířili jsme k Babiččinu údolí. Po cestě jsme si prohlédli zevnitř ještě jeden zámek, což probíhalo téměř identicky jako předchozí den. Znovu nám byla přidělena průvodkyně s hlasem, který by se dal přirovnat k mobilní operátorce firmy 02.
Po prohlídce interiéru jsme prošli neméně pěknou zámeckou zahradou a před sebou už jsme měli jen kousek do Babiččina údolí.
Po jeho prohlídce jsme se vydali směr domov. Těch několik kilometrů na vlakovou zastávku bylo pro některé na hranici fyzickych sil. Hned jak jsme došli na zastávku, všichni schodili ze zad batohy a vyndali mp3, svačiny, karty nebo cokoliv jiného, čím by se daly zabít dvě hodiny čistého času, které jsme měli, než nám přijede vlak.
Ten nás nakonec v pořádku dovezl do našeho rodného města.

Vojtěch Zvelebil, 7.B